V minulém článku, jsem mluvila o emocích a jejich významu pro náš život. K čemu je můžeme využít a jak je těžké si k nim najít cestu, když nás to nikdo předtím neučil. Tentokrát to bude o emoci, kterou lidé ve společnosti moc rádi nemají. O údajně toxickém, nebezpečném hněvu. Emoci, která vás dokáže ze společnosti vykázat, nebo vás dostat do problémů.

A nebo se na to taky můžeme podívat z jiného úhlu pohledu. V první řadě je vztek pouze emoce, vlastně reakce organizmu na určitý vnitřní, či vnější podnět. Vlastně se jedná o něco intimního, co se děje uvnitř nás.  Ovšem naše činy věc druhá. Jsou to právě činy, které nás dostávají do potíží. Verbální agresivita či dokonce fyzická je následek nezvládnutého vzteku. Právě proto mi jeho démonizace ve společnosti nepřijde férová. Je zajímavé, že obecně je vztek také jinak vnímán u mužů a žen. U mužů je to často jediná podporovaná emoce (chlap se musí umět naštvat a bouchnout do stolu). K ženám se vztek, dle společnosti, nehodí již vůbec, pokud jsou podporovány v emocích, tak většinou ve smutku, či zranitelnosti. Obecně dělení emocí na dobré X špatné, není pravdivé, protože všechny nám pouze dávají informace o našem vnitřním světě. ovšem pozitivní, či negativní nádech, už jim dodáváme pouze my, svými vlastními činy. A ano, na tomto místě bychom mohli říkat něco o tom, že je to stejně chyba vzteku, protože na základě této emoce, ono problematické chování přišlo, ale to by nebylo moc fér, protože my všichni máme možnost volby a afekty nejsou tak běžné, abychom své reakce nebyli schopni ovládnout do společensky přijatelné míry.

Pokud tedy přijmeme tuto základní myšlenku, že emoce vzteku a chování na něj navazující jsou dvě odlišné stránky jedné mince, můžeme odhlédnout od dramatického nádechu vzteku a podívat se na to, co nám vlastně říká o našem vnitřním světě? Protože jak už jsem říkala v předešlém článku, každá emoce má pro nás jedinečnou informaci, o našem vnitřním světě a zároveň je hlavním informačním kanálem, z našeho nitra. A proto bychom si neměli dovolit, tyto informace ignorovat, říkají nám totiž o nás.

Při vzteku bychom si měli položit základní otázku: “Co je potřeba ochránit?”. To totiž vztek primárně pro nás dělá, aktivuje se tehdy, když jsou naše vnitřní hranice ohroženy. Podává nám informaci o tom, že někdo, nebo něco narušilo naše vnitřní hranice a tím nám dává možnost, se o ně postarat a obnovit je. No a nyní nastává ona záludná otázka, jak mám své hranice obnovit? nebo, jak je mám vůbec poznat. Či, co jsou hranice, nebo jaké jsou zrovna ty moje?

Ve zkratce jsou hranice to, co dovolím, aby se mi dělo. Každý je máme nastaveny jinak a často si jejich přítomnost či absenci, ani neuvědomujeme. Někteří lidé své hranice mají nastaveny tak volně, že je nedokáží vůbec vnímat a složitě k nim hledají cestu skrze vlastní sebepoznání. Ale tohle povídání se na hledání hranic zaměřovat nemá, pokud by vás toto téma zajímalo, ráda vám o něm napíši či řeknu, něco víc.

Takže, vztek nás upozorní na narušení těchto našich hranic. Je paradoxní, že místo toho, abychom se obrátili do sebe a obnovovali škody, se vztek často ventiluje mimo nás, na někoho, či něco, co náš vytočilo, a tudíž i hranice narušilo. A to je právě onen bod, kdy prospěšná emoce získává pejorativní nádech, protože se k ní volně připojuje naše agresivní (slovní či fyzické) násilí a také touto reakcí ztrácíme vzácný okamžik, kdy se o sebe můžeme postarat a místo toho investujeme energii do někoho či něčeho cizího a naše vnitřní, oslabené já, zůstává již zcela nechráněno, otevřené pro ublížení. Nevhodnou reakcí vyčerpáme energii, kterou v sobě vztek obsahuje a která by nám za ideálních podmínek, pomohla se o nás postarat a hranice opět obnovit. Nakonec tedy zůstaneme odhaleni, bez energie se ochránit. Proto je pro nás vztek tak zraňující emoce, neumíme s touto energií efektivně zacházet. A sami víte, co se může stát s energií, může nám buď sloužit anebo může způsobit katastrofu. Ostatně, seriál Černobyl byl teď v TV poměrně aktuálním tématem. Představte si hněv jako rytíře, který chrání hradby, pokud se vydá do boje se soupeřem, nechává hradby nechráněné. Takto nechráněni zůstáváte i vy, ve chvíli, kdy energii z hněvu investujete do boje s druhým člověkem. Na druhou stranu ani vytěsnění hněvu není výhrou, protože touto cestou vytváříme nejasnou hranici pro nás samotné, i pro ostatní lidi. Díky tomu vlastně dáváme druhým lidem svolení k tomu, aby se do našeho života vměšovali a taktéž budeme mít tendence dělat toto i jim. V případě neuctivého vyjádření hněvu vytváříme kolem sebe auru strachu, která rovněž nenapomáhá zdravým vztahům.

Zdravě proudící hněv naším tělem pluje tak, že jeho přítomnost vnímáme až tehdy, pokud se musí aktivovat. Zdravě uchopený hněv napomáhá respektujícím vztahům. Při konfliktu se může být těžké zvolit vhodnou reakci. Pokud na vztek u našeho “Protivníka” nereagujeme, odmítneme respektovat konflikt a vzájemný vztah, druhého člověka tím znehodnotíte. Někdy přitom stačí pouhá reakce, která zreflektuje chování protivníka (promiň, ale proč začínáš s hádkou), či reakce, která zakomponuje trochu humoru (vím, že někdy se nechovám dobře, ale idiot je trochu silné slovo ne?) už jen touto reakcí dávám najevo, že konflikt vnímám a respektuji a hranice se mohou v tomto klimatu, znovu obnovit, protože již spolu mluvíme jako dva partneři. Navíc, nerespektovaný hněv (například v reakci, kdy mi někdo řekne něco, co se mě dotkne), který v sobě potlačím a neřeším ho, způsobí pouze to, že budu opakovaně zranitelná vůči podobným poznámkám. Zdravý hněv se nepostará o to, abychom přestali dělat chyby, ale díky němu budeme mít vždy energii to nevzdat a jít dál.

Lidé, kteří mají tendence svůj hněv vytěsňovat, často prožívají cyklická období depresí a úzkostných stavů. Připravují se o energii a sílu hněvu, která nám pomáhá se z propadů zvednout. Podobně jsou na tom také lidé, kteří svůj hněv bez okolků neuctivě vyjadřují, ani jim nakonec nezůstane energii na to, aby se zvedli. Při zdravé práci s hněvem budeme pořád narážet, ale vaše schopnost znovuobnovit hranice, bude připravená a pomůže vám obnovit hranice a nezůstat nechránění. 

Takže to byl hněv. Doufám, že tyto řádky, či slova vám byly prospěšné, zajímavé, nebo jste s nimi prostě jen zahnali chvilku nudy. Ať tak či tak, těším se na další setkání.

MK