„Umění života spočívá v tom, že se učíme snášet bolest a že se učíme být šťastní,“ řekl německý spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu H. Hesse. V tomto výroku je mnoho moudrého. V jedné větě totiž popisuje život jako proces učení se. Učení se radosti a štěstí a zároveň učení se snášení bolesti a útrap.

Naše doba, ač se to na první pohled nemusí úplně zdát, je doba nejlepší ze všech dob, které tu byly. Nikdy v historii totiž nebylo tak málo válečných konfliktů, stále klesá počet lidí trpících hladem a doba průměrného věku dožití strmě roste. Za posledních pár desítek let naše civilizace dokázala vyřešit tolik obtíží a trápení, jako nikdy před tím. Nemoci, na které se ještě před nedávnem umíralo, jsou dnes již jen takové virózy.  Umíme si velice dobře zařídit pohodlný život bez bolestí a trápení. Když je nám fyzicky špatně, dojdeme k lékaři, ten nás vyšetří a předepíše léky. To samé si umíme do jisté míry zařídit, i když nám není dobře psychicky. Umíme si to ale zařídit opravdu my sami nebo nám to spíše zařizuje někdo jiný či spíše něco jiného? Jakou zprávu pak dáváme sami sobě?

Je dost přirozené a pochopitelné, že se vlastní bolesti chceme zbavit a to tak, že před minutou bylo pozdě. Logicky tak využíváme všech dostupných prostředků k tomu, aby bolest odešla. Zkusme se ale zamyslet, proč bolest cítíme. Je to snad jen něco, co nás má trápit? Nějaký trest? Bolest jako taková je dle mého názoru především reakce organismu na to, že se něco děje. Naše tělo nám dává zprávu „hele, něco není v pořádku“ a proto, abychom tuto zprávu nepřeslechli, dává jí tělo najevo výrazným způsobem. Kvůli bolesti se tak často nedá soustředit či vykonávat jinou činnost. Veškeré naše bytí je v tu danou chvilku vztahováno k bolesti. Bolest je něco jako spuštěný poplach při požáru v budově, v níž pracujeme. Nelze prostě pracovat, když na chodbě houká siréna. Léky, po nichž při bolesti saháme, vlastně dělají to, že nás tohoto signálu zbavují, což jak jsem již zmínil, je naprosto přirozená reakce. Záleží ale i na tom, co uděláme potom, co léky zaberou. Pokud by nám v práci houkala siréna oznamující požár, je jistě namístě zvednout se, z budovy odejít a zavolat hasiče, aby se s ohněm vypořádali. Jsou na to odborníci. Naopak nerozumné by v takové situaci bylo, jít sirénu odpojit a vrátit se k pracovnímu stolu.  Uhašením požáru to ale vše nekončí. Když dojde k eliminaci ohrožení a sečtení škod, tak zpravidla následuje hledání příčiny požáru a vymýšlení opatření, aby se dalšímu požáru předešlo.

Jak je to ale se signálem naší vlastní vnitřní sirény, tedy bolestí? Zvykli jsme si spíše sirénu poslechnout a brát jako signál, že se děje něco, co nás ohrožuje. Nebo jsme si spíš zvykli pomocí léků tišících bolest sirénu vypnout a vrátit se k pracovnímu stolu? Dle statistik o prodeji léků to spíše vypadá na druhou možnost. Díky lékům přestáváme poslouchat naše tělo. Ba co víc, vlastnímu tělu říkáme: „Kušuj, já musím pracovat. Mě tvé hejkání nezajímá. Koukej sloužit a neotravuj!“.

Podobnou zprávu ovšem tělu dáváme i v případě léčby neduhů. Na vyležení virózy v posteli s čajem má již málokdo čas. Proč taky, vždyť si můžeme vzít ten či onen preparát a ten účinně zabere. Tak proč bych se měl potit pod dekou, no ne? Potíž je ale v tom, že (bez ohledu na toxicitu toho preparátu) dáváme zase nějakou zprávu našemu tělu. Něco jako“ Hele vůbec mě s tím netrap. Já mám tady piluli, ta to vyřeší mnohem lépe“. Skrze medikamenty, tak zpochybňujeme schopnost našeho těla nás upozornit na problémy a hlavně na jeho schopnost je řešit.

Snahou odstranit bolest, neřešit její příčiny a nedůvěrou v to, že si s ní tělo poradí, zpochybňujeme sami sebe.  Nechci tím vším říct, že bychom se léků měli vyhnout, to jistě ne. Spíš se snažím nabídnout, že bolest může mít i nějaký smysl a řešení bolesti není jen o jejím potlačování.  Přes vymoženosti naší doby jsme se tak, a to nejen v této oblasti, vzdálili od vztahu s námi samotnými. Podobně jako k bolesti fyzické se totiž mnohdy stavíme i k bolesti psychické. O té ale až někdy příště.

Michal Kniha